Kdysi dávno vše hrálo mono, čili pomocí jedné trubice (starý gramofon), a o něco později, po elektrifikaci procesu zesilování a vymyšlení elektromagnetických měničů (jinak známých jako reproduktory), byl použit širokopásmový reproduktor (současně podporoval nízké, střední a vysoké tóny). Takto se poslouchalo z gramofonů, rádií i televizí. Někomu to však vadilo a …
Na počátku šedesátých let bylo vymyšleno, že kdyby reproduktory byly dva a levý by přehrával to, co se dělo při nahrávání na levé straně scény, a pravý to vpravo, posluchač by slyšel hudebníky jako by stáli před ním. Zpěvák stojící zpravidla uprostřed byl zaznamenán stejně v levém i pravém kanálu a po spuštení zpíval opět z centra virtuální scény. Stereofonní technika se dodnes vylepšuje a považuje se pro hudbu za nejdůležitější a vzorovou.
Ale to také někomu vadilo a …
Přišel s myšlenkou, že kdyby se přidaly další kanály za posluchače, tak ten by získal pocit, že je ve stejném prostoru jako protagonisté představení (hudebníci, herci). Tímto způsobem byla vytvořena kvadrafonní hudba, která však nebyla v hudbě přijata (příliš komplikovaná, příliš drahá, příliš obtížná na správné přehrání doma).
Myšlenka byla však přijata v kině, kde byl přidán centrální reproduktor – zaměřený především na zlepšení srozumitelnosti dialogů, a poté byly přijaty tzv. zadní. Původně byl zezadu přehráván jeden kanál. Později byl zadní kanál rozdělen do dvou nezávislých, aby se zlepšila sugestivnost a divák mohl slyšet, zda ta pověstná větvička praskla zleva nebo zprava (5.1). Nicméně i to někomu vadilo…
Časem byly přidány dva boční kanály, aby ještě více zlepšily přirozenost zvuků kolem diváka (7.1). Vzhledem k tomu, že místnost domácího kina była již utopena v kabelech, tak vynálezci (protože někomu to samozřejmě vadilo…) vynalezli další kanály umístěné nad předními sloupy, takže zvuk nabral také na výšce. Samozřejmě, nemusím dodávat, že počet kanálů se začal množit a přijímač, který jich má 11 a navíc řídí 2 subwoofery, není nic výjimečného.
Počkat, počkat, o tom to být nemělo. Zanecháme domácí kino pro jinou příležitost a pojďme se vrátit k audiu a bezdrátovým Bluetooth reproduktorům.
Nejjednodušší modely byly a jsou mono a obvykle s jedním měničem – veškerá hudba je vytvořena v jediném reproduktoru. Kromě několika slavných výjimek hrají to nejhorší (chybí basy a výšky). Jedná se o zvuk, který lze popsat jako tranzistor (z přenosných rádiových přijímačů ze 70. a 80. let nazývaných tranzistory, které pak představovaly páteř trhu). Tranzistor jako typ zařízení téměř vyhynul, ale jeho ideologický dědic je jen přenosný reproduktor poháněný signálem ze smartphonu, protože lidé při sobě prostě mají rádi něco, co hraje.
Stejně jako ve starém přenosném zařízení, byly i v případě Bluetooth přístrojů nakonec instalovány dva reproduktory, které vytvořily náhradu za stereo. Mluvím o tom jako o stereo rozptylu, protože v malých konstrukcích jsou měniče nutně blízko sebe a čím je větší vzdálenost od zdroje, tím více se informace šíří do stran a smíchává se, takže přestaneme rozlišovat kanály. Je to něco špatného? Rozhodně ne. Pokud tedy neočekáváme, že uslyšíme kanonické stereo. Místo toho se tvoří rovnoměrně rozložený zvuk, který dává pocit sytosti prostoru. Tento typ šíření signálu má však jednu obrovskou výhodu – v podstatě je v celé místnosti slyšet podobně, takže se můžete volně pohybovat po celém domě. Při klasickém stereu to tak nefunguje, protože za tzv. sweet spotem, čili místem optimálního poslechu, uslyšíte hůře.
Producenti si všimli problému náklonnosti některých klientů k reproduktorům rozmístěných na různých místech a přišli s řešením – vytvořili možnost párování mono reproduktorů mezi sebou tak, aby vytvořili tradiční stereo s levým / pravým kanálem, které funguje. Opět mohou reproduktory hrát ve směru našich uší a ne někam do strany.
Ze sebe dodávám, že v případě přenosných modelů, dané velikosti prostoru a rozpočtu jsou pořádné mono modely lepší než obyčejné slabší stereo. To je způsobeno jednoduchou závislostí – snadnější je získat silný zvuk poháněním jednoho kanálu na větších měničích než dva kanály na mnohem menších reproduktorech.
Od vzniku možnosti stereo párování se problém sám vyřešil, stačí se pouze před nákupem zeptat, zda daný model podporuje toto řešení.
Jako společenské bytosti (alespoň někteří) rádi sdílíme hudbu s ostatními a zde se objevil jiný problém, který se však podařilo elegantně vyřešit. Začaly se vytvářet konstrukce hrající dokola, aby se nikdo necítil poškozen. Tradiční reproduktory hrají jednym směrem, některé Bluetooth přehrávače to dokáží udělat v rozsahu 360 stupňů.
Z technické stránky je myšlenka realizována třemi různými způsoby:
1. Měnič hraje vzhůru – mohlo by se zdát, že to je nesmysl, protože veškerá energie uletí do nebe, ale ujišťuji vás, že tomu tak není. Stačí poslouchat Beoplay A1.
2. Nebo jsou v konstrukci nainstalovány tři širokopásmové měniče, které hrají stejný signál v různých směrech, což vytváří rovnoměrné pokrytí celého panoramatu kolem reproduktoru.
3. Nebo je také možné udělat něco, co Dali představil v modelu Katch – plochá konstrukce je sestavena symetricky na obou stranách – takže hraje ve dvou směrech ve stejnou dobu. Fungující efekt. Zvuk, jaký by nikdo od tak malého reproduktoru neočekával a který lze slyšet stejně dobře z přední i zadní části. Když jej DALI poprvé představil na IFA v Berlíně, tak doslova všem, kteří prošli kolem, spadla čelist.
Jsou zde i další řešení, jako je kombinace reproduktorů v řadě a vytvoření párty režimu, v tomto se specializuje značka JBL, ale podobný efekt lze dosáhnout propojením multiroom reproduktorů HEOS do jedné zóny – v celé zahradě hraje to samé a nahlas.
Na závěr budu signalizovat pouze téma, které se dočká samostatné epizody, a to konkrétně zónové (multiroom) reproduktory. Mohou být malé, tak i celkem velké, můžete je použít doma i vytvořit malou rádiosíť v kanceláři.